Runy podle severského mýtu vytvořil nejvyšší severský bůh-hrdina Odin. Poté, co se na devět dnů přibodl svým kopím ke stromu světa - jasanu Yggdrasilu - a tak se sám sobě obětoval, spatřil runy - symboly, které mu umožnily vidět linie osudu, ale také do nich zasahovat. Stejnou moc pak dal i lidem, kteří se naučili runy používat.

Runy patřily mezi posvátné znaky od nepaměti, podobně jako jižněji a západněji v Evropě znaky staroegyptské, hebrejsko-aramejské, řecké a z malé míry i latinka. I ony se původně využívaly výhradně pro magické účely, tedy pro spojení s božstvy. Až později, když lidé začali být bohům vzdáleni, se runy staly písmem a byly takto používány zejména severskými kmeny.

Magická je též kontrukce či podoba run, která vychází - tak jako u dalších posvátných písem - z kosmologických učení. Severské národy zastávaly teorii ohně a ledu: Celý vesmír byl vytvořen z dvou protikladných sil - ohně a ledu - a vyvíjí se v cyklech. Na konci každého cyklu přichází nepředstavitelné kataklysma. Svět je při něm střídavě zaplavován ohněm či ledem. Jinými slovy v době mezi těmito vesmírnými katastrofami vzniká smíšením obou substancí prostor pro utvoření hmoty a pro život tak jak jej známe.

Toto učení odpovídá nauce o cyklech, tradované již od atlantských dob: Dle ní je svět střídavě zaplavován vodou a ohněm. Změnu vody v led u seveřenů lze zajisté velmi dobře pochopit.

Každá runa je proto - podobně jako celý vesmír - složena z ohně a ledu. Oheň je runa Ken, led je runa Isa - užívá se i název Is. Všechny ostatní runy lze rozložit na tyto dvě.

                                                                    (čerpáno z odborné literatury)

V našem studiu pracujeme s runou na přání a není součástí terapeutické práce.