Nechystám se vyprávět strašidelný příběh s poletujícími prostěradlovými duchy.

Přesto bych se ráda zamyslela nad strašidelností současného stavu "povídání si".

Nemluvíme - píšeme sms, mms pomocí smajlíků, ikon a zkratek, obrázků, přeposíláme slova, která napsal někdo jiný, maximální vyjádření názoru, náhledu nebo myšlenky je v komentáři či jednoduché odpovědi, případně poznámce k něčemu.

Když do rodiny přibude děťátko, tak mluví všichni, na ně, do okolí hlásí zprávy o nejmilejším dítěti, zázraku, zlatíčku, sluníčku, lásce, drobečkovi  a asi bych neskončila ani na této stránce, kdybych pokračovala všemi  jmény a pojmenováními, která celá rodina a nejbližší okolí používá.

Jenomže dítě roste a vyvíjí se, rozum bere a začíná samo mluvit, svým vlastním osobitým jazykem nám dává vědět o světě, postupně o sobě, o svých zážitcích a někdy toho namluví moc a pořád a ne vždy úplně tak jak by se čekalo a kdy by se to hodilo. A v tuto chvíli se nám, rozumějme dospělým, rodičům, učitelům, vychovatelům dostávají do úst věty a slova typu, mlč, počkej, dej teď pokoj, až budeme doma, ježíš buď chvíli zticha, co pořád meleš,  až na dojde na -  jo, hmm, aha, možná, snad, jindy a tak dál.

Být rodičem není ani za odměnu ani jednoduché a ani bez zbytkových vzpomínek na své vlastní dětství, ach ty neúmyslné rodičovské "křivdy", prostě jsme výkonová společnost, všichni bez rozdílu něco musíme a nejlépe ihned a vždycky, veřejně to ovšem odmítnout nebo vyjádřit nespokojenost moc nemůžeme a tak si to hromadíme a ventil se objeví v úplně nepravou chvíli a letí jako nezamířený míč směrem k našim nejbližším. Slova, která vypustíme už ani párem volů nevtáhneme zpět a pozdní lítost moc nepomáhá, nebo rozpláčeme sebe i všechny. Ono to má ale, ještě druhý účinek, to upovídané a užvatlané dítě postupně ztichne a na naše dotazy pak dostáváme odpovědi typu, dobrý, nic, v poho, jako vždycky, co chceš až zmlkne a začnete posílat sms, více mluví po skypu s kamarády nebo spolužáky, ba co hůře s kýmsi kdo ani nevíme co je zač a odkud.

Nastávají situace, kdy nám dorůstající dítko přestává vyprávět o svém dnu, zážitcích, přáních a touhách, o křivdách a neúspěších, když se zamyslíme tak možná i o tom, kde bylo, koho potkalo atd.

Chtěli bychom ach, jak moc bychom chtěli vědět, slyšet, povídat si, ale nedaří se nám to rozhoupat, jsme "zády" odmítání, trpitelsky akceptováni , ale není to nic takového co bychom si přáli

BEZPROSTŘEDNOST vyjádření nám chybí, oční kontakt s důvěrou nám chybí , dítě, které touží vyprávět, povídat si  a je zvědavé na naše povídání, a vyprávění nám chybí.

Není to tam.

Může být, zkuste tedy  "Černou hodinku", vraťte vašemu povídání důvěru, tajemnost, přání, pocit bezpečí z čehokoli vyjádřeného a humor, ach jak ten chybí, jsme neustále tak důležití, vážní a předvídaví, buďme pro jednou zvědaví a zvídaví rodiče, popřejme sluchu netušenému a upřímnému.

Pravidla:

Potemnělá místnost (neměli bychom na sebe vidět) se spoustou polštářů na zemi, každý svůj, rodiče, děti, psi a kočky, zapálíme nepříliš svítivou svíčku (stačí čajová), odpojíme se od PC, mobilů a okolního světa, uděláme si maximální pohodlí, připravte se na to, že spíše budete na začátku každý v jednom koutě pokoje, ale to se časem změní. Motivujte děti předem tajemnem, tím, že prozradíte nějaký svůj neznámý zážitek, ať už aktuální nebo smyšlený. Rodič je ten kdo začne vyprávět a pomyslně předá štafetu dalšímu, neřídíme, neplánujeme obsah, necháme všemu volný průběh, NEPTÁME SE, NEKRITIZUJEME,  jenom posloucháme. Doba trvání není určená, ale pamatujte, že bude tím delším čím více se rozpovídáte - všichni.

POZOR!POZOR! V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ ZA DENNÍHO SVĚTLA, DRUHÝ DEN NEBO JINDY NEZNEUŽIJEME DŮVĚRU A NEVYTÁHNEME POMYSLNĚ NA "SVĚTLO" TO CO SE ŘEKLO V ČERNÉ HODINCE, TOTO PRAVIDLO PLATÍ PRO VŠECHNY ZÚČASTNĚNÉ.

Pokud si vybudujete přemostění k nabytí důvěry, postupně se vám povídání přesune do běžného života, při společných cestách, práci nebo hrách.

Přeji vám mnoho upovídaných chvil se svými blízkými.

 autor: Irena Kubátová